Tentokrát nás v Klokánku čekala návštěva soudních vykonavatelů z nedalekého města. Nepřijeli s prázdnou. Předali nám dárek v podobě dvou malých kluků ve věku čtyři a pět
let. Nutno dodat, že to nebyli jen tak obyčejní chlapci. Oba byli neuvěřitelně špinaví a zanedbaní. Tváře měli pokryté černým prachem, ze zoubků také nic moc nezbylo. Místo nehtů měli malé drápky a vydávali jen zvuky. Vyrůstali totiž společně se psy, kteří byli rodičům rovněž odebraní do útulku. I oni byli totiž těžce podvyživení a zanedbaní. Klokánek totiž velmi úzce spolupracoval už řadu let s místním útulkem pro psy a kočky. Jeho majitelka vždy říkala, že kde se špatně starají o zvířata, bude problém i s dětmi a naopak. Měla pravdu! Kluci se v novém prostředí zvědavě rozhlíželi, ale když měli usednout ke stolu a najíst se, objevil se první problém. Neuměli to! Až jejich tetu napadlo položit jim talíř na zem. Vrhli se k němu a polévku srkali jako jejich pejsci. Stejně tomu bylo tak i s druhým jídlem. Trvalo řadu dní, než se oba bratři pokusili jíst u stolu. Dalším velkým problémem byl vztah mezi sourozenci. Neuměli si spolu hrát. Jen na sebe doráželi, kousali se a vzájemně se škrábali. Dokonce na sebe vrčeli a snažili si vzájemně ukořistit jídlo. Na radu psycholožky jim teta pouštěla dokumenty o přírodě a četla pohádky se zvířecím námětem. Jejich nejoblíbenější pohádkou se stala ta o pejskovi a kočičce. Kluci postupně začali mluvit, naučili se i malovat. Pomalu opouštěli svoji zvířecí podobu a zvykali si na to, že jsou lidé. Kluci se vším všudy! Jejich čas v Klokánku se povážlivě krátil a nám ani státním orgánům se stále nedařilo najít vhodnou pěstounskou rodinu. Až úplně na poslední chvíli se udál malý zázrak. Jakási rodina projevila o chlapce zájem. Jejich koníčkem byl chov psů vzácného plemene Šiba inu, takových těch lištiček. Kluci z nich byli přímo unesení. A ti opravdoví pejsci taky. Asi přece jen vycítili jistou spřízněnost!